Sám nejsi nic, to přece všichni dávno dobře víme. A přece, nebo snad právě proto ty náhle osamocené opouštíme. Zavčasu, či spíše hned, jak jejich příběh pozbyl senzačnosti. Na svoje sliby, o které nikdo neprosil, kašleme a hezky rychle couváme. Někdy taktně, jindy takticky, mizíme jak nevítaní hosti. "On zůstal sám s těžkostmi? To je snad jeho věc. Přátel i bez něj máme mnoho, nestojíme už ani o jednoho. Zvlášť, když nekouká z něj žádný zisk. S takovým začít si, to je risk! Co kdyby v budoucnu požádal o pomoc?! I když teď je sám, to troufl by si moc! Doba je uspěchaná, problémů a starostí vlastníme dosti. Blýsknout se jak skvost, mít víc než jiní, a hlavně - lepší. No zkrátka jsme starost nad starost." S bohatstvím roste v nás o druhé nezájem, bezcitnost, lhostejnost. Že tomu tak není? Nuž tedy odvážně si nastavme zrcadlo. Vidíte! Něco nám přibylo, a jiné chybí. Cosi nám upadlo a stále upadá. Není to šatstva kus, není to nálada. Ti, které nesytí jen vlastní zájmy mamon a chamtivost, kriticky přiznají - "Nevidím přátelství, prosté a nezištné. Ochotu pro radost pomoci, tu taky ztrácíme. Peníze zvedli jsme nad lásku, nad city a nemovitosti, toť pro nás největší člověka hodnoty." Křičíte "dost!" Ano, je toho dost, co z kvalit lidí "vzala doba". Říkáme si HOMO SAPIENS - člověk rozumný. Tak buďme upřímní. Proč svádět na dobu, co vzali jsme si "MY"!!!