, 31. 7. 2017, Povídky
V naší ulici stojí dům. Jediný dům. V tom domě stojím já, jediný uličník.
Po desáté večer rozhazuji pokoje po ulici – pouliční pokoje. Mám vcelku naklizeno, jen v pokoji pro hosty je nepokoj. Rozházené vzpomínky ne a ne zplesnivět, pavučiny v oknech čekají.
V našem domě leží ulice. Jediná ulice. V té ulici stojím já, jediný domovník. Čekám u semaforu na bílou, abych mohl přejít to, co nedovedu přecházet. Provoz bývá mírný, ale tvrdošíjně urputný. Vzpomínky vylézají jako pavouci z neuklizených koutů.
V naší ulici bývají po horkých nocích rána chladná až odtažitá. Zvláštní, jak neosobně lze si vyjít vstříc. Zvláštní, jak neosobně lze být osobní. Sprchuji se obvykle čerstvými novinami, protože slova v nich neznamenají nic.
Ani v naší ulici nikdo pro nikoho nic neznamená. Vítr se prohání tam a zpět, bez chuti a bez zápachu.
V naší ulici jsou totiž všichni všemi.