Poeta - moderní literární server
Zatím nevím
Autor: mirutvurce 
, 23. 1. 2026, Ostatní
Je to jen první verze, jsou tam chyby. Pouze první kapitola.
1 kapitola
Ze snu, kde jsem kráčel lesem, mě probudilo ostré pípání. Ještě deset vteřin, jsem držel zavřené oči a snažil se udržet si ten les. Stejně se ztratil. Otevřel jsem oči a pohlédl na další tři lůžka. Byla prázdná. Na chvilku jsem, ještě zavřel oči. Uviděl jsem padesátimetrovou místnost, plnou pijících a chrápajících lidí. Hned jsem oči zase otevřel. Lůžka byla pořád prázdná. Čtyři lidi, to je ráj. A byl jsem tu úplně sám. Na lůžka nebyl zrovna nikdo přidělený. Jak říkám – ráj. Vstal jsem, naházel na sebe uniformu z plastových vláken, nestydatě se mě dotýkala, jako bych ji patřil a šel jsem do práce. Dveře automaticky rozpoznaly můj čip a otevřely se. Prošel jsem krátkou chodbou, byla cítit dezinfekcí a beznadějí, stěny byly interaktivní, teď červeně zářily pro rychlejší probuzení, stejně jako moje ubikace. Z veliké obrazovky se laskavě usmíval manažer, jeho oči mě sledovali na každém kroku a zavrtávali se mi do hlavy. Pod ním byl nápis: U nás dostane práci každý. Dveře zasyčely a byl jsem na svém pracovišti. Sedl jsem si na své místo a nasadil si brýle. Systém mě okamžitě rozpoznal a spustil se. Napravo ode mě se ozvala slabá rána. Natáhl jsem ruku doprava a vyndal z automatu podlouhlou cihličku a dvoulitrovou láhev vody. Plně dostačující denní dávku živin a vody, zdarma od firmy. Podíval jsem se na obal. Brýle mi v tom nebránily. Zatím se nedělo nic, co by vyžadovalo mou pozornost. Jíst u práce jsem měl povoleno. Současně jsem po šesti hodinách neměl nárok na dvacetiminutovou pauzu jako ostatní. To mi tak nevadilo. Ale nemohl jsem jít do jídelny, kde si ostatní pracovníci vybírali své dávky z automatů a jedli je u malých stolů. Nesměl jsem opustit své pracoviště. To už mi vadilo. Na průhledném plastovém obalu cihličky bylo napsáno: To nejlepší pro naše zaměstnance. Vyrobeno z nejčistších surovin přírody. Na láhvi s vodou: Čistá voda první jakosti, dva litry a nápis: Důvěřuj svému vedoucímu. Je tady pro tebe. Pečlivě jsem odměřil kus pro snídani a otevřel vodu. Bez zájmu jsem začal jíst. Chuť tam nebyla. Jen hmota, na jazyku se táhla jako lepidlo. Pomalu jsem to rozžvýkal a stejně pečlivě odměřenou vodou zapil. Měl jsem hlad, takže mi to skoro chutnalo. Na chvilku jsem zavřel oči a byl s ní v lese. Vlastně tu jsem zbytečný. Systém pracuje sám a v případě prohřešku proti pracovní kázni jsou kredity odečteny automaticky. Popřípadě systém zavolá bezpečnost či lékaře. O požáru nemluvě. Já se jen díval. Byl jsem tu jen pro případ, že by se stala chyba nebo systém nerozpoznal situaci a vyžadoval mou asistenci. Šel cestou, co vede nevlastněnou krajinou, ještě čistou od lidí. Vážně bych, tak rád, někam šel, někam pryč. Samozřejmě, že můžu mimo směnu jít kamkoliv chci. Po korporátním území. Prý je to kvůli naší bezpečnosti – mimo zónu korporace jsou nezaměstnaní. Viděl jsem je mockrát na obrazovce. Špinaví, pošílení lidé týrali někoho v pracovním oděvu korporace. A nápis: Jen u firmy jsi v bezpečí. Jsme malá pobočka, malý ostrůvek na hranici země nikoho. Moc kam chodit není. Je tu malý park, je tam patnáct stromů, spočítal jsem je. Ve skutečnosti jich je víc, ale jsou to jen obrazy stvořené umělou inteligencí, nelze se jich dotknout, voní, avšak je to jen klam udržovaný mým náramkem. Byl jsem tu snad tisíckrát a snil, že jsem v lese, že všude okolo jsou jen stromy. Snil jsem, že mohu jít kamkoliv se mi zachce. Dále jsou domy a byty. Mohu si nějaký klidně koupit. Za čtyřicetiroční plat. Ozvalo se pípání a vyskočil obraz. Stařenka – neznám ji, ale říkám jí tak, je tady asi nejstarší. Jde na záchod, poslední dobou to dělá často. Asi překročila předpisy povolenou dobu pro lidský zdroj jejího věku. Odteď jí za to systém bude odečítat kredity. Bez soucitu, strojově přesně. Týden před koncem měsíce. Obraz zmizel. Nevím, proč mě na to nechají koukat. Asi abych byl rád, že nejsem na jejich místě. Stěny zářily uklidňující modrou barvou pro motivaci a soustředění. Holé, tiše bzučící stěny. Uprostřed stolek a židle. Další pípání, další obrazy lidí. Tiše jsem se díval, jak systém hlídá každý náš krok a trestá každou chybu. Byl jsem tichý, ale křičel jsem. Zasvědilo mě zápěstí. Náramek tam pořád byl. Náramek tě chrání! Náramek je výsada! To říkají obrazovky. Mnozí tomu věří. Vypráví o mnohých, kterým náramek zachránil život, když zavolal lékařskou pomoc. Ale sundat nejde. Kdybych to zkusil, náramek by mě uspal a zavolal složky. Kvůli mojí bezpečnosti, pro mé dobro. Brzy nám je sundají, všem nám je sundají. A dají nám je do těla. Tedy ne ty náramky. Čip. Ale je mi, jako by mi tam chtěli dát celý náramek. Dávají je hluboko, aby nešly tak snadno vyndat. My jsme prý snad poslední pobočka, kde je ještě všichni nemají. U náramku mám alespoň pořád ještě pocit, že ho mohu sundat. Třeba jednou. Zavřel jsem oči na delší mrknutí, aby systém nenahlásil porušení pracovní kázně. A snažil se ji spatřit. Zazářila v krátkém bliknutí a byla pryč. Delší mrkání jsem si častěji dovolit nemohl, systém by si toho všimnul a nahlásil by mne. Jistě je hebká po pápěří, tak rád bych znal její vůni. Ruku její, prsty pil. Je víla ve vězení, poslední svého rodu, jak já umírá bez lesa. Pípání mě vyrušilo ze snění s otevřenýma očima, naskočil obraz a já ji uviděl. Nestihla úkon u pásu a ten se kvůli ní na chvíli zastavil. Příslušné kredity byly odečteny, vše jede zase dál a byla zase pryč. Tak takhle ji vždy vidím, pokaždé se jí něco stane. Tedy ve většině případů jí odečtou kredity. Ale může dostat i pokárání. To pak hrozí přeřazení na horší funkci. A ta se najde vždycky. Nikdy jsem ji neviděl jinak než přes kameru. Osobně jsem ji nikdy nepotkal a stejně nevím, jestli bych našel hlas. Je trestána pokaždé, když ji vidím, a přesto ji toužím spatřit. Jsem zlý? Vztahy zákoník práce nezakazuje, ale bez dětí. Pro děti jsou vybíráni nejlepší a nejoddanější lidské zdroje, navrženi oddělením lidských zdrojů a schváleni manažerem. Potom dostanou svou vlastní buňku. A náramek jim dovolí mít děti. Náramek. Náramek. Do hajzlu, to tolik svědí. Pomalu jsem vsunul prst pod náramek a jemně se podrbal. Tak, aby to náramek nevyhodnotil jako pokus o poškození kůže. Bože, dají mi ho do těla, bude mě svědit uvnitř. Chodba zářila uklidňujícím zeleným světlem, tentokrát bylo na zdi jen heslo:
U nás budete mít vždy domov. Ano domov, ale není cesty ven. Stěny tiše bzučely, když jsem šel spát.