, 30. 1. 2026, Povídky
říjen 2006
„Martine, neválej se po té lavici.“
Proč mě učitelé nikdy nenechají vyspat? Neposlouchá ji tu nikdo, proč bych musel já? S námahou jsem zvedl hlavu. V tašce jsem nahmatal plechovku Red Bullu. Při otvírání pod stolem to zasyčelo.Udělal jsem dva pořádné loky a položil ji vedle sebe.
Opsal jsem z tabule všechno, co jsem zaspal. Nic velkého, tak proč mi brala odpočinek? Opět jsem dostal chuť na tu přeslazenou limonádu. Ale učitelka Sedláčková už ji držela, napila se a odnesla na svůj stůl.
Je ze všech učitelů nejmladší a často se tváří přemýšlivě. Má vlitý vlasy ve vysokým culíku. Nosí růžovou rtěnku, ale není nějak výrazná.
Ve třídě to trochu zašustilo, někdo obdivoval její troufalost, jiný tu moji.
„To, co děláš, je vlastně v pořádku. Dá se to pochopit ve tvojí situaci,“ podívala se na mě pevně. Nevím proč mi to řekla a co tím myslela.
„Už ses probral?“ zeptala se třídní Sedláčková znovu, když byli ostatní na odchodu do jiné učebny.
„Trochu.“
„Ty kruhy pod očima máš dost často. Vyspíš se někdy i v noci? V posteli? Nebo jen tady na Supermana?“
To měl bejt pokus o vtip? Smíchy jsem omdlel. „Jo. Sem tam.“ Jsem tady přítomnej. Co bys chtěla víc?
„Rodičům to přijde v pohodě?“
„Nějak zvlášť jim to nevadí.“ Dobalil jsem si všechny sešity a naznačil ji odchod.
„Trochu zábavy je v pohodě. Všichni se tu v pondělí valíte, ale…“
Nevěděl jsem, jak tu větu ukončila, protože jsem prostě odešel za ostatníma. Rejpej se ve svým životě.
Nesleduje mě jenom při hodinách, ale i o přestávkách. Někdy dokonce nechává mý výkřiky bez povšimnutí. I to, že mám nevysvětlitelnou potřebu všechno vylepšovat. Reju klíčema a propiskama do lavic. Prakticky všechno je ode mě podepsaný.
Vážně nevím, co tím Sedláčková sleduje. Měla by si hledět svýho. Můj život už je hodně podělanej na to, aby se do něj ještě někdo zkoušel plýst.
Ale to nejhorší je, že ten Red Bull zůstal jí!
Už jsem se trochu probudil, ale stejně jsem zamířil koupit nový energeťák. Prostě mi to chutná. Večerka je hned vedle školy, takže mě to ani nezdrželo. Ne, že bych si tím, kdy příliš lámal hlavu, ale aspoň někdy je dobrý přijít na hodinu včas. Přestávka ještě neskončila, takže pohoda. Vlastně problém byl jenom v tom... Aby si k tý kočce nikdo nesedl!
Otevřel jsem dveře učebny. A samozřejmě, že sedl.
„Tady je moje místo,“ oznámil jsem jednomu otravnýmu klukovi.
„Teď ne.“
„Vážně vypadni,“ řekl jsem mu podruhý klidně.
„Nevšiml jsem si rezervačky.“
„Běž prostě jinam.“
„Ne!“
Já se nikdy nepral. Vůbec ne ve škole, ale nějak jsem ho vyhnat potřeboval. Tohle nebylo žádné násilí. Trochu jsem mu přišlápl pantofel.
Stejně zaskučel „Au.“
Vážně to nemohlo bolet. Kdyby na mě minulou angličtinu nedržkoval, zkusil bych to jinak. Třeba bych mu jenom vyházel věci, abych ho dostal ze židle.
„Tak už padej.“
Konečně mě poslechl.
V partě venku jsem lidem někdy trochu pro smích, protože jsem nejmladší. Ale ve škole mě celkem respektujou. Asi se to vyloženě dělat nemá, ale zrovna tenhle trouba mi vadil. Vedle té blondýny jsem proste musel sedět já. Chodili jsme spolu jen na Anglinu a mě se proste líbila.
„Proč tolik vzteku?“ zeptala se mě po tom, co se podívala na to představení.
Vlastně mě k tomu částečně vyprovokovala sama, protěže se tomu nablblíkovi tajně smála. Byl jsem pro ni prostě hustej.
„Sluší ti to ještě víc než v tom modrým triku minule.“ Vyhejbat se odpovědím je disciplína, která mi jde.
Těmahle drobnýma lichotkama jsem ji krmil od začátku roku. Mimo to jsem s ní naschvál pořádně nepromluvil. Baví mě ty její nesmělý úsměvy. Vědomě jsem to napínal – tahle technika dobře fungovala. Možná jsem malinko zkaženej, ale trofeje nesbírám. Chtěl bych to s ní myslet vážně. Tuším, že v ní bude zajímavá osobnost. Vždy si vybírám tyhle tichý tipy.
září 2025
Popocházel jsem po zahradě sem tam. Pozemek máme velký. Otčím mě dobře zajistil už v začátku, takže žádná hypotéka, nájem. V tom jsme měli velkou výhodu.
Na to, že držím v jedné ruce cigáro a ve druhé od mládí oblíbenou modrostříbrnou plechovku, zatím mi to tělo nedává sežrat. Vesele si to přikrmuji i nezdravým jídlem. Závidí mi to Karin i někteří kolegové.
V práci jsem jeden z nejmladších. Zase. I služebně nejmladší. A to si tyhle chlapský kolektivy dávají sežrat. Karin říká, že jsem tak trochu jejich služka. Nedokáže pochopit, že tahle hierarchie platí i v tomhle století. Ale já to beru tak nějak s klidem. Vím, že to takhle chodí a není to nějak přehnané. Jednou nastoupí jinej zobák.
Sedl jsem si na kapotu auta. Máme tři auta. Tohle je staré. Vozidla, která používáme jsou v garáži. Jedno je mé, druhé manželky. A to, na kterém odpočívám, už tu jen tak stojí a čeká, až ho nafotím a podám inzerát. Kopu se k tomu už asi dva roky. Dávno tady jen překáží. Zadíval jsem se na něj. A víš co? Myslím, že je čas prodat starý auto, napadlo mě. Něco podobného jsem už slyšel. Kde? Od té holky, která s každým flirtovala? Jo – prošlo nám úplně všechno! Usmál jsem se.
Žena by chtěla, aby se Kuba hlavně učil. On to totiž fláká, jako jsem to dělal já. Ale já si ty věci pamatoval bez biflovaní. Kuba tu schopnost nemá.
Aktuálně ale řešíme, na jaký kroužek Jakuba zapsat. Je mu dvanáct, mohl by vědět, kam ho to táhne, ale neví. Už je na přemýšlení skoro pozdě, ale nestíhám skákat kolem všeho a u nás jsem ten aktivnější rodič já.
Karin, moje manželka mluví o talentech. Ale syna nebaví čmárání, hudba, ani jiné umění.
Proto na to jdu jinak než ona. Chci, aby si vybral kroužek, kde se vyřádí. Ne, keramiku nebo fotografování. Měl by to být sport. Nejlépe týmový. Skupina kluků. Já ho do pohybu nutím, jak to jen jde. A baví ho to – když chce. Nejvíc střílet na koš, ale na basket je malej.
Já do nedávná vlastně neznal pravidla fotbalu. A to jsem vždycky byl kluk, který se prostě potřeboval hýbat. Naučili mě je až v práci. Hrajeme ho tam stále. Ano, normálně jako součást pracovní doby. Není to sabotování, jak si lidé často myslí. Mají to tak všichni hasiči. Musíme se udržet v kondici a sport je na to ideální. Siréna naštěstí netroubí nonstop.
Takže třeba fotbal ho mohl bavit.
V noci má Jakub také své aktivity. Telefonuje po síti se spoluhráči, které možná sotva zná. Byl jsem také noční sova, ale trochu jinak. Já měl přátelé. I když ne všichni byli ti nejlepší, mluvili jsme spolu přímo.
A nejen mluvili. Pousmál jsem se. Málokdo mi zpětně dokázal uvěřit, co všechno jsme v tom zaprášeným lese byli schopni vyvádět. Úplně jsem začal znovu cítit to listí, na kterém jsme leželi. A ten pocit, že nám bylo všechno jedno.
Život je sranda. To se nikdy nesmí změnit. Ale neměl by si ji člověk uměle vyvolávat. Teď to vím. Dopamin stoupá i při běhání. Jen to dá trochu víc práce než ubalit brko. Nebo… pohled mi spočinul na staré kosmetické zrcátko. Kde se tu proboha vzalo? Bylo Karolíny. Myslel jsem, že už je spolu s ní pohřbené. Hodil jsem ho do koše i se zbytky minulosti.
říjen 2006
„Ty lidi, co se motaj kolem Majkla, dej si na ně bacha, Kájo...” poučuje Simona mou sestru.
Někdy se ptám, která z těch dvou je víc bláznivá? Obě jsou schopny věcí, který v některých lidech vyvolávaj pohoršení nebo šok – hlavně u důchodců. Občas je to fakt zábava. Život je sranda! Nemůžeme sedět doma ve svěracích kazajkách. Ty dvě mi říkaj prcku, ale mě to nevadí.
-----
Věříte Martinovi, že je „v klidu“, nebo tu minulost jenom maskuje prací a kofeinem?
Vaše hlasy a komentáře mi dávají vědět, že má smysl pokračovat.