, 9. 11. 2007, Ostatní
Elišce
A opět Tvůj úsměv, ten co kdysi plakal štěstím,rudé rty vášně a pohled vločky jiskřící paprskem slunce…tichý flašinet přehrává všechny naše cesty, tak v dálce, jakoby se vinuly údolím pod námi, zřetelně uzavřeným. Však stále je cítit vůni květů v mandarinkovém háji s drobným tajemným akcentem čehosi neznámého. Spočívám ve stínu cypřišů, jen na chvíli, vůni dal vzpomínkám májový deštík minulých dnů….těch pár okamžiků, pár vlahých kapek na vrásčité tváři osamělého flašinetáře. A jako bych na chvíli usnul, opojen tím vším a snil sen o Tvém úsměvu. A probuzen, snad až přílišným tichem, uvědomil jsem si, že to není ticho štěstí, ale ticho samoty. Pak zběžný pohled do údolí, nad kterým se již smráká a stařenky zapalují petrolejky na domovních vratech. Teplo uvnitř, praskání dřeva v krbu a voda na čaj vařící na starých kamnech. Znovu se vydávám na cestu, s trochou smutku,stesku a závisti. Snad někdy, budou i mé kroky končit návratem k domu, kde někdo zapálí světlo jako maják na pobřeží a ukáže mým dnům směr k domovu …tam někde, kde starý flašinet zahraje navždy svou píseň o Tvém úsměvu.
M.