Krajina lesní překrásná byla,
hýřila ptačím zpěvem.
Utichla rázně a rychle se skryla
před zimy krutým hněvem.
Závoj vloček k zemi se řítí
až z nebeské výše.
Ten zahání brouky a zakrývá kvítí.
Mráz na okna vzkazy píše.
Lidé domů spěchají,
nemají rádi velkou zimu,
od zimy útěk hledají,
proto z komínů se valí oblaka dýmu.
Však neklejme už více
na útrapy zimy.
Což takhle dívčí líce,
co zbarvil je mráz líný.
Ten štiplavý mráz líčí
do ruda dívčí líce
a křehké ručky dívčí
už brání rukavice.
Na rukou má rukavice
a ve vlasech zas bílý sníh.
Tvář její zdobí rudé líce,
jež doplňuje něžný smích.
Jak hvězda září na obloze,
ta tvář září v ulicích.
Ten úsměv hřeje moje srdce,
až kolem mě taje sníh.
Toť odškodnění za ten chlad,
běžný v těchto podmínkách.
Však ten úsměv nechť je navždy mlád
v mých vroucích zimních vzpomínkách.