15 411 literárních děl

3 003 autorů

Pesimista své myšlenky nechrání, ale vydává je v šanc.
[Braque] Další >>

SBÍRKY OSTATNÍ BLOGY POVÍDKY BÁSNĚ

Cela

Cela, tma, samota

Autor: Chesty, 21.11.2009, Povídky

„Zvedej se!“ zaslechl jsem jednoduchý, ale přesto ostrý příkaz ze spousty světla, která se vyvalila z otevřených dveří. Samozřejmě, že by mohli nechat mojí místnost osvícenou, ale to by jen dokazovalo, že jsem stále člověk. A to já si, podle jejich názoru,, nezasloužil.
„Zvedej se! Hned!“ šťouchla do mě jeho, nebo možná její, tvrdá ocelová tyč. Po několika dnech v temnotě, bylo těžké rozeznat mužskou tvář od ženské.
Uposlechl jsem a pokusil se postavit na nohy. Ochablé svaly mě neposlouchaly. Skácel jsem se zpět k zemi. Na zádech jsem ucítil ostrou bolest, která se šířila od místa zásahu celým mým tělem až do konečků prstů. Zasténal jsem. Ne proto, že bych doufal ve slitování, ale byla to jedna z mála věcí, které jsem v těchto místech mohl beze strachu dělat. Měsíce nářků a pláče, které neměly smysl, ale utvrzovaly mě, že jsem stále lidskou bytostí. Že život před tímto peklem nebyl jenom výplod mé bujné fantazie. Vlastně to mohly být jenom týdny, ale klidně i roky. Těžko říct. V temnotě se rychle ztrácí pojem o čase.
Následovalo další popíchnutí studenou tyčí. Uposlechl jsem její naléhání a vyškrábal se do stoje. Cítil jsem napínající se svalstvo, které tento pohyb dlouho nedělalo.
„Stoupni si čelem ke zdi“ uvolnil mi člověk místo ve dveří mé cely, abych mohl projít. Vzpomněl jsem si na to, když přišel strážce poprvé. V záplavě světla jsem si pomyslel, že je to Bůh. Bůh, který mě přišel vysvobodit ze spárů temnoty. Rána elektrickou tyčí mě vyvedla z omylu. To nebyl Bůh. Bohužel. Přál jsem si smrt. Každý okamžik, který jsem ztrávil ve svém černém vězení, jsem si přál zemřít. Ale i to by bylo smilování, které jsem nemohl čekat.
Přitiskl jsem se ke zdi. Z té spousty světla nebylo úniku. Píchalo mě do očí jako jehličky. Jako by mě trestalo, že jsem se opovážil pohlédnout na něco tak krásného, jako bylo světlo ze zářivky.
Šťouchnutí mi napovědělo, že mám jít. I když jsem v končetinách cítil bolest, která mě strhávala na podlahu, pomalu jsem se šoupal k prvním zamřížovaným dveřím.
„Stůj!“ zněl další štěkavý rozkaz. Hned jsem uposlechl. Kdybych se opovážil neuposlechnout následoval by příval bolesti. To jsem si nemohl dovolit. Moje tělo by jí nevydrželo a já bych byl odtáhnut zpět do temnoty své cely. Stál jsem a zíral na temně červenou podlahu chodby. Tušil jsem, proč měla takovou barvu. Nebylo těžké představit si, kolik lidí na ní zemřelo. Takových jako já tu bylo víc. Neodvažoval jsem odhadovat jejich počet. Nářky, které jsem slýchával zněly všechny stejně. Pláč stovek nebo tisíců lidí. Mísily se s tím mým.
Otevřely se přede mnou první dveře. Prošel jsem jimi a opět se zastavil. Znal jsem pravidla. Musel jsem se skloněnou hlavou a očima ke zdi počkat, až za mnou strážce opět zamkne.
Jednou jsem pokračoval a za dveřmi nepočkal. Takovou chybu už nikdy v životě nezopakuji. O to se postarali. Bolestí rychle naučíš poslušnosti.
„Jdi!“ otevřel dveře do místnosti, která poskytovala vězněným komunikovat s osobami, které do systému nepatřily.
Zastavil jsem se ihned za dveřmi a čekal, že za mnou přijde strážce, ale zůstal venku. Věděl jsem, že musím počkat na rozkaz. Mimo celu jsem nesměl dělat nic bez rozkazu. Stál jsem s pohledem zavrtaným do rudé podlahy. Oči si už zvykly na světlo a tak jsem mohl vidět, že zde povrch podlahy není tolik ošlapaný. Nepozastavoval jsem se nad tím. Nedivil jsem se, protože to příliš vyčerpávalo mou unavenou mysl.
„Posaďte se pane Lotte.“ Zaslechl jsem hlas. Chvíli trvalo než jsem si uvědomil význam těchto slov. Žádost. Tady nikdo nikoho o nic nežádal. Váhavě jsem zvedl oči a pohlédl do tmavé tváře. Usmívala se. Takový projev lidství bych nečekal. Bál jsem se, abych se štěstím nepomočil. Už jsem si odvyknul moč zadržovat, protože vězeňské cely byly uzpůsobeny tak, aby takové věci, jako je záchod, nebyly potřeba. Celá plocha cel byla zešikmena směrem ke středu, kde spočíval zamřížovaný odpadní kanál. Jednou za čas ze stropu cely vystřikovala voda, aby smyla splašky z podlahy i z nás. Celý ceremoniál se samozřejmě odehrával ve tmě. Bál jsem se, aby mi voda nenatekla do úst. Vlastně jsem ani nevěděl, zda to byla voda. Nikdy jsem se neodvážil pochytat tekutinu do rukou a napít se jí. Poprvé jsem si bláhově myslel, že je to plyn, kterým němci v komorách zabíjeli vězně v koncentračních táborech. Přál jsem si, aby to tak bylo. Smrt by byla rychlá. Za několik minut déšť tekutiny ustal a objevil se zase po čase, aby mě vytrhl z milosrdného spánku. Netušil jsem, zda v tom byla pravidelnost. Možná. Bez světla jsem neměl pojem o běhu času.
„Pane Lotte, prosím, posaďte se.“opakoval hlas za sklem. Pohlédl jsem na židli, která stála asi metr ode mě. Zapomněl jsem, že něco takového ještě existuje. Uposlechl jsem a opatrně se na ní sesunul.
„Pane Lotte jsem váš právní zástupce. Podal jste žádost o trest smrti.“ Její hlas zněl jinak. Pocházel totiž z jiného světa. Ze světa mimo temnotu. Dlouho jsem takový tón hlasu neslyšel. Nebyla v něm ani stopa po zášti, agresi, ale ani po bolesti, či šílenství. Po ničem, co jsem mohl slýchávat zde.
„Ano. Už to musí být strašně dlouho.“ zachrchlal sem. Můj hlas zněl, jako by vycházel z úst staletého starce. Jazyk jsem měl ztěžklý únavou a nebyl jsem si jistý, zda mi je dostatečně rozumět. „Jsem tu tak dlouho…“
„Jste tu přesně 453 dní.“ pozvedla obočí s pohledem na spisy před ní. Tušil jsem, že se vyhýbá pohledům. Nevadilo mi to. Byl jsem zvyklý.
„Jenom rok…?“zalapal jsem po dechu. To nebylo možné. Rok, který mi připadal jako věčnost.
„Ano. Rok a téměř tři měsíce.“ nasadila svůj strojený úsměv a pohlédla na mě. V jejích očích jsem viděl krutost, přestože mluvila klidně, věděl jsem, že mě nenávidí. „Pane Lotte jsem tu proto, abych vám oznámila, že vaše žádost o trest smrti byla zamítnuta.“ Teď už se mi dívala zpříma do očí. Mohl jsem vidět jiskřičky radosti, že je to právě ona, kdo mi tuto hrůzostrašnou novinu může oznámit.
„Chci se odvolat, chci podat žádost znovu. Chci aby přešetřili můj případ. Já chci umřít. Udělejte s tím něco! Jste právník tak mi kurva zařiďte ať můžu umřít!“ Cítil jsem, že se ztrácím zbytek zdravého rozumu, která jsem ještě měl.
„Pane Lotte, to všechno vám bylo zamítnuto už u soudu. Není odvolání…“
„Prosím, Prosím já chci zemřít. Lituji toho co jsem udělal. Opravdu, už můžu umřít!“ naříkal jsem. Znamenalo to, že z tohoto pekla se nedostanu před smrtí šílenstvím nebo stářím. Znamenalo to roky, možná desetiletí pobytu v temnotě
„Pane Lotte…“ její rysy ztvrdly. Hlas ztišila do nejnižší možné hlasitosti. Věděl jsem, že maska profesionality, kterou nasadila při mém příchodu, opadává a ona dá průchod svým emocím. „…Víte, že lítost nestačí. Byl jste obviněn z brutální vraždy čtyř malých dětí. Myslíte si, že stačí, když budete litovat? “ slova syčela tak potichu, že byla sotva slyšitelná. Zvedla ruku a zmáčkla červené tlačítko, které mělo přivolat strážce. Ihned se otevřely dveře za mými zády.
„Jdeme!“ zněl štěkavý rozkaz. Naposledy jsem pohlédl na ženu sedící za třícentimetrovým sklem. Byla poslední, kterou jsem měl v životě spatřit.
„Sbohem pane Lotte.“ Usmívala se upřímně a na pozdrav mi ještě zamávala.
Do zad mě píchla tvrdá tyč strážce. Musel jsem jít.