Schovaná za nehty času,
jež seškrábal mne z věčnosti,
poslouchám, jak ladíš basu
a struny ticha smělostí.

Ztratil jsi rytmus, uvnitř hrudi,
přec nechci jinou uspávanku,
okřikuji ticho, které budí:
"Ticho! Chci spadnout do heřmánků."

A přikrýt se plyšem tvých paží,
hravostí z maringotek,
čekat na chvilku, jež děsí i blaží
-na náhodný dotek.

Z něžnoprázdna prosakuje,
po kůži se míhá,
čas ho drze seškrabuje
zbyde jen vzpomínka- maličká piha.