Serafín
Vyvrhl svá střeva na zem očistce

Pak poklekl na popraskanou podlahu
A v úsvitu dne zemřel

Lidé mlčeli
A nebe začalo pomalinku hasnout

Na kopcích v tom okamžiku
Kopretiny a sněženky rozzpívali píseň
Že jaro už nepřijde a Bohyně s andělem pohřbeni
Do lidské země budou

Uviděl jsem

Jak zvrásněné matky bílými kapesníky
Mávají svým mrtvým synům

Prázdné vesnické usedlosti žijící
Praskajícím mrazivým smutkem

A ty jejich oči
Hluboké oči…