stály jsme zase samy
v pokoji dva metry na šířku
dva metry na délku a tři do stropu
a naše oči mezi zdmi
mrkaly až byl pokoj plný
až ve ztěžklém vzduchu nebylo nic
než láska
a za okny naše přišpendlené nebe
z rosnatých polštářů
a podhlavníků sluncí
a ptáků letících k jihu
vzaly jsme cosi z podzimu
větvičku anebo zvadlou růži
a rozfoukaly jsme ji jako na jehličkové tiskárně
do malých černých kapek očí
které by mohly patřit našim dětem
kterých bylo jako písku na mořském dně
až ve ztěžklém vzduchu
bylo slyšet podtóny země
pod krustou dlaždic
až jsme našly lžičku a zachtělo se nám ochutnat
trošičku zármutku
a vlastně docela málo
opřely jsme se do strun
a ve ztěžklém vzduchu příliš malého pokoje
se věci daly do pohybu