Úplně slepej

se protloukám 

timhle světem nesvětem.

Pořád dokola a pokaždý jinak.

Občas jak sjetej

se jen tak 

potloukám kolem

a potkávám lidi.

 

Čas od času se srazim

s nějakym volem, 

kterej, úplně slepej

a bez vlasů 

si nechá řikat Pane

 

Jindy zas potkám

nějakýho Jardu,

kterej, na cizých bedrech

a s cizí pomocí,

dostal se k moci.

A úplně slepej

nakradl miliardu, 

aby se moh, 

zatimco stát, jemuž měl pomáhat,

jde ke dnu,

v Austrálii v lednu

válet ve čtyřicítkách vedrech.

 

Občas uvidim milýho kluka,

co má krásný děvče.

Slepě ji miluje 

a ta zlatokopka

na něj kouká shora,

jak svršek na spodka

a jenom s nim vorá.

Von, úplně slepej,

dává jí růže 

a ona mu parohy.

Slintá v sedmym nebi,

když čumí jí na nohy.

Chová se jak debil,

ale sám sebe nevidí,

protože podlehl pocitu,

že mu každej závidí

tu jeho Lolitu.



Potkal jsem se onehdy

s jednim extremistou,

kterej, jak boží kometa

se svou vestou,

co bombou módní není,

jde a dětský tábor rozmetá.

Ten úplně slepej kněží

se prozabijí k vykoupení.

Proč?

Za spravedlnost?

Nebo dvaasedmdesát panen?

Teď tu na zemi těla leží

a jejich nevinná krev

na zem kane.

 

Kudy chodím, vidím milující rodiče, 

co v dobré víře, 

ale úplně slepý, 

ženou svý milovaný děti 

za úspěchem a uznáním 

a formujou je v ziskuchtivý zvíře,

a to, jak pavlovův pes 

slintá po slávě

a nikdy nemůže pochopit, 

že opravdovou výhrou je poznání. 

Poznání světa a sebe sama. 

Tak každej táta a každá máma 

život svý ratolesti ničí 

tím, že na ně v jednom kuse křičí, 

jak má zatínat pěsti 

a mít ostrý lokty, 

kterejma si v životě 

prej budou cestu kestit. 

Proto chudák dítě, 

co s úsměvem k uchu od ucha 

nemyslí a jenom slepě poslouchá, 

nikdy nepotká opravdový štěstí.

 

A já se jen tak

potloukám světem

a potkávám lidi.

Teď, úplně slepej,

s brýlema a hůlkou

čekám na přechodu

s napřaženou rukou

na někoho, kdo vidí.