Je to paradox.

To dogma, že žít je dobré.

Co je to DOBRÉ?

Kdo ví?

A víme vůbec co je život?

Možná, je jako cesta,

klikatá a hornatá

s přítoky, jako řeka,

co se větví na kažém rozcestí.

A tam?

Možnost volby, nebo fata morgana?

 

Každým dnem blíž, ale kam?

KAM?

Každého dalšího rána

ten jde a druhý běží

...a najednou

KÁMEN!

Proto klikujem,

abychom mohli vstát pokaždé, 

když se nám jeden dostane do cesty.

Kdo necvičil, nevstane.

Kdo nevstane, zemře,

život s ním zatočil.

Vrhnul ho pryč z cesty

přímo do příkopu.

Teď už jen SMRT!

Jen smrt!

Jen smrt?

JEN?

CO?

 

Tunel? Dveře? Jiná dimenze...

Nikdy nevíš.

Ani nebudeš.

Smrt je nic,

Nic a nebo Všechno.

Absence, nebo omniprezence,

co víra, to interpretace.

Ale je to možné?

Ta absolutní absence emocí

a nekonečná přítomnost.

Jak tragická, tak z nemoci, 

je to fuk.

 

Smrt je jako vesmír před třeskem.

Čas neexistuje

ani neexistoval.

A proto...

 

Ty, kdo chceš být nesmrtelný, 

ZEMŘI!!!