díváš se díváš do hlubiny
a dole nic
než tma a stíny
groteskní
chmurná zákoutí
jak v Zámku hrůzy o pouti
a dojdeš-li až na dno sebe
- lepkavé ticho rudohnědé.

ze strachu pevně svíráš oči
za víčky dál se hloubka točí
a marně hledáš záchranu
v mlze co padla po ránu
ta hloubka bílá s němým hlasem
pojednou dívat začíná se

pro mě je modrá hladina
ten bod kde všechno začíná
objímá
                 plná víření
dost silná že se nezmění
když vkročím do ní
plná splínu
a mlčky jdu až na hlubinu.

tam u dna
             v šerých zákoutích
kolébám tajně každý hřích

hýčkám své snové představy
o růži padlé do trávy
co trny ztrácí ve víně
pro lásku k modré hladině.