„Už dohráváme“
Řekla mi kometa.

Ozubená kolečka uvedla v pohyb vše co bylo třeba

„Jo, ale příjde víc“ (na kometu)
Hákem nás srazí do kolen
Obmotají řetězem,
na který se budem muset denně dívat.

„Co bude dál?“
Ptala se smutná kometa.

Bude nás drásat žhavý pařát
Bude nám trhat naše kusy sebe sama
A sestaví si je ve svůj odraz
Pak dostane co chce

Plýšky kovu co se třpytí

Protože zvyk je železná košile
Se děti rozutečou a zavládne důležitost

„A pak?“
Kometa žhnula.

Pak budem vyhaslí sadaři jabloní
Rutinně oddaní, všechno se zahojí
A až se vrátíš ze své elipsové dráhy
Proměním se v prach a poletím s tebou

„To poletíš.“
A její ohon zmizel za obzorem.