když vložila jsi dlaň
do té mojí
tam někde nad městem
pod stromy
zazněl povzdech
nad budoucí cestou
která jinam
než k tobě nevede
zachtělo se mi
nebylo to jen přání
pozvednout
a nést tvůj dech
s ním všechnu tíhu touhy
vyhladit čelo
odvahu ti nosit
na zádech

když usedla jsi do lavice
v páté řadě
rty opisovaly sny do modlitby
v chrámu Páně
zachvěly se prsty
při pohlazení energie
proudící utajeně
nad věže s párem holubů
-do té chvíle
chodili kolem sebe
po kočičích hlavách
před kostelem
nakláněli se k sobě
doteky naznačené
jak daleko vzlétli a kam…
v těch místech
slunce kaluž vysušilo
prach stačilo otřít
a peří jakoby se zapomněli...
četl jsem nápis:
tady někde je on
pevný bod
můžeš se o něj opřít