Odvážil jsem se,

do zahrad,

lásek a snů,

ale nikdy,

nikdy jsem nezvládl,

dojít k oknu Bezedné naděje.

Neodvážil jsem se,

vstoupit na ten,

světle černý trávník.


Vždy mě mezi,

snem a láskou,

zahnal zuřivý havran,

zpět za plot osudu,

skrz záhon,

planých řečí.


Takhle tam už nemůžu,

v oblečení potrhaném,

snůškou lží a krádeží.

Čekám na padací most!