Epos starého pařezu

Tak jsem si zase po delší sobě zkusila zarýmovat, a takhle to dopadlo! Nevím, zda-li se to do básní vůbec hodí :-)


Autor: Deneir , 27.8.2009, Básně

  

Přiblížím vám v rýmech trošce,

co vás do dávných dob zvou,

Usaďte se na matrošce,

vyslechněte pověst zlou.


Bývával jsem silným stromem,

teď jsem jenom pařez.

Neutrpěl jsem však hromem,

však člověk proved zářez…:


Jde kolem tiše, lehký krok

velké břímě v ranci nese.

Stresem trpím rok co rok,

zbytek sil se ve mně třese.


Nemusím se já už bát,

je to velká spousta let…

Z mých větví nebude brát,

druhým pomoct zkusím hned!


„Co tu chceš ty vrahu zas,

táhni pryč ku svému domu,

nedovolím zkřivit vlas

tu jedinému stromu!“


Překvapením zůstal stát

s otevřenou tlamou.

Na nervy mu zkusím hrát,

ať jej smysly klamou.


„No tak to je tedy nářez

Ocit´jsem se v pohádce?

Vážně křičí tady pařez,

a hraje si na rádce?“


„Uháds´, hochu, teď se kliď,

nebudeš tu zabíjet,

někde jinde třebas sliď,

však bratry radím ti míjet!“


Na chviličku možná zjihl

snad není total zkažený.

v jeho očích se tik mihl

a úmysl jest zmařený.


Jak jsem stár i tak jsem moudrý,

tenhle hošík není zlý.

Musím zůstat přesný, soudný,

přes ten jeho úsměv mdlý.


„Nezapírej a mluv pravdy,

o nic víc tě nežádám.

Proč ničíš ty krásné sadby?

Proč? Se tě já ptám!“


„Potřebuji jíst a pít,

peníze si vydělat,

jenom tak já mohu žít

a rodině lásku dát.“


„Tuším, co peníze jsou,

kvůli nim vedete boje

po staletí s pýchou svou!

U nás platí - mé je tvoje.


Vzduch, slunce a voda čistá

jsou tu přec i pro tebe

příroda ti stravu chystá,

proč vraždíte nás pro sebe?


„To nemůžeš pochopit,

jsi jen fošna přestárlá.

Nemohl bych zatopit

až přikvačí zima zlá!


„Nemluv o mne, když nic nevíš

prý pán tvorstva, cha, cha, cha!

Na své JÁ ty jenom hledíš,

přec duši dáváš zaracha.


Povím já ti člověče,

příběh svého žití.

Snad do hlavy ti doteče,

jak těžké má strom bytí…


Kolem všude byly lesy,

nepropustné, vlahé, temné,

mezi nimi rostly vřesy,

vánky tady vály jemné.


Já stojím tu už spousty let,

to v letokruzích můžeš číst,

pár dní sotva stár tvůj děd

když vzrostl ze mě první list.


Přišel ondy, jako ty,

byl krásný jarní podvečer

měl roztrhané kalhoty,

a pod vousy si zavrčel:


„Zapíchnu to dneska tady

domů to mám přes kilák

než tam dojdu, umřu hlady!“

A vysypal vercajk, silák.


Pozval jsem ho na svačinku,

snad jen trošičku jsem váhal,

vybídl ho odpočinku,

on se však silně zdráhal.


„Tak jen pojď blíž k mému stínu,

nech odpočinout dušičce,

pode mnou máš vlhkou hlínu,

zde příjemně jak v chladničce.


Proč jen váháš lidské mládě,

nestůj jako solný sloup!

Nabízím ti zde své rámě!“

Pod žebrem jsem ho větví loup´.


„Nemusíš mě pobízet,

rád v tvém stínu pohovím.

Vyprávěl mi leccos děd,

mnoho o tobě já vím!


Tys ten zázrak, boží div,

dřevo, které mluví…“

Několikrát hlavou kýv´

a myšlenky loví.


„Kdo tvou mízu jednou zkusí

bude žíti navždy.

Však strom se skolit celý musí,

to nedovede každý…“


„Mám již kůži vrásčitou,

sto let dnes stára jest.

Vidím lišku podšitou,

poznám – chystáš lest!“


„Co tě nemá, jak bych mohl

soudíš o mne tuze zle.

Těžký život už mne zmohl,

chci si odpočinout zde.“


„Proč tedy ta sekyra,

klín a krumpáč k tomu?

Když netíží tě nevina,

proč cítím k tobě zlobu?“


„Představivost máš moc bujnou,

ty můj bratře dřevěný.

Za chvíli den už střídá noc,

z práce jdu dost sedřený!“


„Znám já tyhle plané sliby,

slyšel jsem jich spousty.

Však v těch slovech byly chyby!“

Mraky tuze zhoustly.


„Upřímný hlas nestačí,

ruku na to dej.

Gesto, co mi naznačí,

že i zítra mi bude hej.“


„Co ti budu slibovat,

jak mohl by ses vzpouzet?

ty věčnost musíš mi dát!“

Zahalekal dlouze.


„Věděl jsem to, že mi lžeš

a smrti se bojíš,

Nadarmo se tady dřeš

a mně pohřeb strojíš!


Rozmysli se přece ještě,

budeš s tím mít potíž,

neštěstí tě potká věčné,

i rodinu pak ztratíš!


Nevnímal co kážu tady,

jak Ahasver se cítil už.

Dopouštíc se velezrady

hlupák to byl, tenhle muž.


Plivl směle do dlaní,

sekyrku jak skalpel

s větříkem, co mnou klaní

já naposledy zapěl.


„Dej mi ještě sekund pár,

ať rozloučím se s bratry.

Vždyť poslední je to z mých jar,

pak budou ze mě vatry.


Sbohem ty můj krásný světe,

jako nikdo mám tě rád

kolem zrovna všechno kvete,

já ti musím sbohem dát.


Sbohem, říčko, ptáci, moře

mějte se tu krásně,

bez starostí žijte dobře,

ať složí o vás básně.


Měj se, datle, ranhojiči,

za mnoho ti, vím, dlužím,

na listině s neplatiči

na věky se udržím.“


Mohl bych si poručit

a větev shodit dolů.

Dřevorubce tak vyučit,

však pomohl bych tomu?


Do zítřka by padl les,

jak znám lidskou povahu

Naběhli by kolem, přes,

vše na jednu hromadu.


Vzdávám nerovný ten boj,

lidská vlastnost je mi cizí.

A tobě ze mě peněz hoj,

jsem přeci strom, dřevo ryzí.


Poslední tnutí proved´ rázně,

do mízy se vetřel chlad.

A ten chlap beze vší bázně

pozoroval můj smutný pád.


Do svých kruhů stařeckých

jsem otisk´ story svou

Ti pozorní z tvorů lidských

dodnes jako v knize čtou:


Měl jsem rád to cosi,

pro co jsem ze všech sil žil,

pak přišel ke mně jednou kdosi

a mou pouť mi překazil.


Nevíš dne, kdy bůh řek´ dosti

kdo či co ti srazí vaz.

Tak užívej štěstí, radosti,

dokud je na všechno čas!“


„Tím jsem skončil, milý, zlatý,

nemám už co vyprávět.

Je na tobě, chceš být svatý,

pokusíš-li se změnit svět.“


Chlapec setřel slzu s tváře,

poklonil se pařezu.

„Končím s tou prací dřevaře,

do lesa už nevlezu.“


„Odpusť“ špitl měkce jen

a odkráčel kamsi v dál.

Stromům se tak splnil sen

a větřík radostně zas vál.


Pařez byl teď šťastný zcela,

úkol se mu podařil.

Hledala ho smečka celá,

on se však kams´ vypařil…

Hodnocení: 3.75
(celkem: 15, počet hlasujících: 4)

Zobrazeno 50x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>