Milá č. 18

inspirace Leonem Urisem, zase nic veselýho...


Autor: Martin V., 6.12.2002, Básně

  

Říkáme si lidé! Ó jak vznešeně to zní,
však dnes, při lesku dávných dní
jen matky v koutech duší sní
o synech dávno ztracených.

Čas lásky? Ten kvapem minul pryč,
bůh nad námi již dávno zlomil bič.
A lidská hrdost? Ta ocelová tyč,
ohnula se a zlomila.

Jako krvavé bestie vraždíme se teď,
pohled jasný zkalila temná šeď,
ze zášti vyrostla mocná zeď,
jež cestu k spasení zahradila.

Jsme loutky v rukách vyšší moci,
den pokryly kruté spáry noci,
v kalužích krve jako slizcí mloci,
vyrážíme ze potravou.

Čas náš již ke konci spěje,
tělo mé se mylným strachem chvěje.
A ďábel? Ten se v pekle směje,
radostí se zalyká.

Puch řine se ven z útrob lidí.
Snad nejsem jediný, který se stydí.
Snad je nás víc, co pravdu vidí.
Proč? Proč jsme jen takoví?

V kanálech zalezlí jak krysy dravé.
Kde je má minulost? Co bylo pravé?
Často teď přemýšlím, bylo to zdravé?
Že žil jsem jak musel jsem

Tělo mé nemůže, duše by chtěla.
Výstřely padají jak rány z děla,
Requiem poslední láska má pěla,
když do prachu padal jsem.

Hodnocení: 2.25
(celkem: 9, počet hlasujících: 4)

Zobrazeno 5x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>