Váza

Verše o osamělosti člověka...


Autor: Iswida , 18.9.2008, Básně

  

.

Myslím, že to bylo někdy zrána,

kdy váza mnou nezpozorována

vytvořila na vybledlé stěně

stín nejasných obrysů.

Já otočil se k němu potěšeně,

navzdor chmurným myšlenkám

- konečně jsem nebyl sám!

.

Povšiml jsem si v tom okamžení,

že - já blázen oddal jsem se snění! -

podlouhlý tvar s jemnou křivkou boků

člověku podobá se.

Snad pod vlivem zlatavého moku

toho přízraku se ptám:

„Proč zůstávám stále sám?“

.

Nepoctil mne však svou odpovědí,

jen dál stojí tam a mlčky hledí.

Nevím už, co přimělo mne k tomu

přisunout si židli blíž

a říct mému němému fantomu,

nad čím stále přemítám,

co tíží mne - jak moc jsem sám.

.

Se sklopenou hlavou mu vyprávím,

co stalo se s bídným životem mým,

že čím víc jsem lidem blíž být si přál,

své povahy litoval,

tím dál jsem od nich stál, stíne, tím dál!

A teď si tu povídám

s přízrakem - opuštěn, sám…

.

Když jsem však k němu otočil svůj zrak,

zdál se mi jaksi menší - a pak

uvědomil jsem si ohromeně,

že ode mne odchází

i ten přízrak na vybledlé stěně.

Ať cokoli udělám,

zmizí - a já budu sám.

.

Na srdce padla mi smutku tíže

- vždyť kdo zažil to, ten dobře ví, že

ani slunce na vyprahlé poušti

nepálí, jak ten pocit,

když vidíš, jak přítel tě opouští

a ty čelíš nočním tmám

vždy tak beznadějně sám…

.

Odvrátil jsem zrak - má mysl nechtěla

vidět, až ten přízrak zmizí docela.

Teprve pak jsem vázu zpozoroval

a v tom prudkém poznání

jsem ani před ní slzy neuschoval.

Jak vysvětlit si mám ten klam,

než že musím být navždy sám?
.

Hodnocení: 2.6
(celkem: 13, počet hlasujících: 5)

Zobrazeno 20x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>