3 003 autorů
Poznat lze celý svět, ale srdce jen mála lidí.
[Přísloví čínské] Další >>
Vánoce, den volna, klidu a míru. Alespoň pro většinu z nás. Jsou ale i lidé, kteří pro nás o Vánocích pracují, abychom si je mohli úžít podle již zmíněného mota, a aby platilo, že to budou svátky klidu a míru. Tito lidé každý den oblékají svůj pracovní oděv, připraví automobil, nástroje, léky a čekají. Čekají, až budou moci člověku v nouzi pomoci. Ano, jsou to pracovníci záchranných služeb. Mezi ně patřím i já a proto píši povídku právě na toto téma.
13. prosince 2008
Jmenuji se Tomáš, jsem lékařem na záchranné službě. Jak si tak vzpomínám tento den začal celkem dobře. Probudil jsem se v práci, po neaktivní noční službě. "To se divím, že jsme v noci nevyjížděli" řekl jsem po probuzení Jirkovi - řidiči mého - lékařského vozu. Zbývalo mi 14 minut služby. Kolega na střídání nikde. Dal jsem si vařit vodu na kafe a sedl si k televizi. Dávali nějaké reklamy a upoutávky na levné elektrospotřebiče. "Asi po Vánocích bude spousta práce" řekl jsem s ironií a s pohledem upřeným na slečnu mávající fénem za 200 korun. Z reklamy mě vytrhlo oznámení dispečinku. "Pro skupinu 141, 142" zvedl jsem se a šel k vysílačce. "141, 142 příjem" odpověděl jsem. "141,142 pojedete Strašice, Strašice 361 na jméno Malá, Malá Žaneta.... Věk 64 let, paní je po srdeční transplantaci druhý den doma a rodina udává, že paní nedýchá a nemá aktivitu, syn začal resuscitovat a manžel bude čekat u vrat. 5:41 ZKL100 konec" ukončila výzvu operátorka. "141,142 rozumíme, výzva přijata 5:41, konec" odpověděl jsem. Oblékl jsem si bundu a sebral ze stolu vysílačku. Došel jsem do přízemí a oblékl si pracovní obuv. Pokračoval jsem směrem do garáže, zmáčkl jsem tlačítko na otevření vrat a nasedl do auta. Odevzdal jsem dispečinku status "VÝJEZD". Za chvíli dorazil Jirka. Nastartoval a jeli jsme. Raní ulicí se o domy odrážela modrá světla majáků a občas se ozvalo hlasité kvílení sirén. Dorazili jsme k nejhorší křižovatce v okrese. Většina řidičů uhla, ale našli se samozřejmě i tací, kteří modrá světla a sirénu "přehlédli" a "přeslechli". Zbývalo nám už jen pár kilometrů k pacientce. Za chvíli jsme dorazli k odlehlému domu. V půlu cesty stál starý muž a zdálky na nás mával. "Dobrý den" pozdravil jsem a sebral si z auta kufry a ampulária. "Jirko, vezmi monitor" Pod kopcem jsem již viděl reflektující světla naší záchranářské posádky. Zamával jsem na ně a šel jsem s pánem k jeho na zemi ležící manželce. Paní ležela na gauči a její syn ji na něm resuscitoval. "Dobrý den" pozdravil jsem. "Sundáme ji z toho gauče a budeme pokračovat" oznámil jsem synovi. Sundali jsme paní z gauče, položili na zem a napojili na monitor. Asystolie. Hlásil Jirka. Za chvíli přiběhli i záchranáři. Syn v té chvíli resuscitoval a já píchal kanylu. "Martino 1 mg adrenalinu i.v. a pak dáme ještě 1 mg sukcáku, budeme intubovat. Karle, přines kyslík" poručil jsem záchranářce a záchranáři-řidiči. Vzal jsem si laryngoskop a endotracheální tubus. Počkal jsem až zapůsobí sukcák a já budu moct paní zaintubovat. Paní jsem zaintuboval a napojil na kyslík. Převzali jsme resuscitaci. "Karle defibrilátor na 150" řekl jsem záchranáři-řidiči. "Ustupte" otočil jsem se na syna. "Nabito" hlásil záchranář-řidič. přiložil jsem elektrody na hrudník a zavelel "Výboj". Na monitoru se objevila sinusová vlnovka a za sekundu opět zmizela. "exitus v 6:12" oznámil jsem kolegům "ZKL100/141,142 jsme na místě, paní jsme resuscitovali, snažili jsme se i za pomoci farmak, nýbrž máme exitus v 6:12, žádáme pohřební službu" Oznámil jsem dispečinku. Syn se na mě vrhl a začal mně mlátit. Kopal do mě a nadával mi. Upadl jsem do bezvědomí.
19.prosince 2008
Dnes jsem se probral v nemocnici. Nevěděl jsem co se stalo. Za chvíli jsem si vzpomněl. Ten výjezd. Bylo mi vše jasné. Respektoval jsem kolegy lékaře a nechal se vyšetřit. Pod vlivem výsledků jsem podepsal reverz a odešel domů. dostal jsem 2 dny volna.
24.prosince 2008
Mám službu. Nevím proč, ale nikdo se na mě nedívá jako dříve. Dívají se výsměšně a pohrdavě. "Stalo se něco ?" zeptal jsem se Terezy - nové záchranářky. "Ne" odsekla, ani se na mě nepodívala. Nechal jsem to být. Celý den se jezdilo na klasické výjezdy. Zlámané končetiny a zabodané rybí kosti. Až navečer kolem 23. hodiny jsme dostali výzvu na dopravní nedohdu. "...pacient proletěl předním sklem, v bezvědomí, dáchá, cirkulace zachována" hlásila nám dispečerka. Doběhl jsem do auta a už se jelo. Projížděli jsme kolem kostela, kde se konala vánoční mše. Lidé se na nás vyděšeně dívali, jestli nejedeme pro jejich blízké. Vyjely jsme oba dva vozy. Když jsme přijeli na místom, situace vypadala děsivě. Auto bylo omotané okolo stromu, hořelo. Pacient byl 16-20 metrů od auta. Celá hlava byla rozřezaná a spánková tepna byla přeťatá. "Scoop rám, vakuovku a obvazák" přikázal jsem záchranářům. Vše donesli a pacienta jsme zajistili. Až teď jsem ho poznal. To je ten, co mě napadl. Choval jsem se k němu jako ke každému jinému pacientovi, ale bylo to těžké. V sanitce jsme ho napojili na přístroje. Probudil se. Když mě viděl, tvářil se vyděšeně. "Zdravím" pozdravil jsem ostře. "Měl jste nehodu, vezeme vás do nemocnice. Poležíte si" oznámil jsem mu a sledoval monitorové křivky. "Vy.....vy......vy jste mi zabil matku" snažil se na mě křičet a brečel. "Ne, já ne... " zarazil jsem se chtěl jsem říct, že to byla jeho neúčiná resuscitace na gauči"...To její choroba" zalhal jsem milosrdně. Začal mi vyprávět o svém dětství a plakal. Vyprávěl, jak je otec mlátil a jak ho matka chránila. Při tom ji zmlátil tak, že skončila v nemocnici. Jindy je oba vyhodil nahé v zimě ven z domu. Matka se snažila shánět obživu všemi způsoby a opět skončila v nemocnici. Byla na hranici smrti vyčerpáním. "Víte, doktore, ona byla jediná, která mně kdy milovala. Já nikoho jiného nemám" plakal. Zvedl jsem se ze židle a udělal krok k nosítkům. "Víte, zástava srdce jedince vždy znamená zástavu času pro celou rodinu a okolí, bolí to, ale čas to vyléčí. Věřte mi" podíval jsem se na něj upřeně. Nadzvedl se a obejmul mě. Omluvil se. Záchranářka se ze svého místa jen dívala a na tváři se jí objevil úsměv. Vyměnili jsme si s Pavlem kontakty. Pavla jsme předali na JIPce. "Pacient předán na JIPce zdejší nemocnice ZKL 100/141,142 konec výjezdu" ohlásil jsem do vysílačky. "Právě jste získal zpět svůj respekt pane kolego" řekla mi záchranářka s usměvem a podala mi kafe. Ještě jsme si ho ani nestihli vypít a jeli jsme na první výjezd po vánocích. Ani jsme si nezazpívali koledy na stanici a vyjeli jsme. Řítili jsme se ulicí a naše modrá světla se odrážela na padajících sněhových vločkách a na barácích ....
(celkem: 26, počet hlasujících: 10)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Hannele Miltaison 8.2.2009, 16:44
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
kvalitní komentář (0)
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Droga v Tvém těle | Jak jsem na Vánoce získal RESPEKT | Deprese | Loď bez plachet | Autorita a já