Jak jsem se odnaučil mít rád koně
Taková ze života. Poznáte, co je na té úsměvné historce zvláštního? (Když vypustím stylistické a gramatické chyby.)
Autor: Bořivoj Malíček, 2.7.2013, Povídky
Toho dne bylo nad námi a poloprázdným parkovištěm pohádkově modré nebe. Slunce zářilo na obloze možná i víc než jsem si přál. Tak moc až se voda z louží odpařovala před očima. Ptáci neopomněli pět ódu na toto krásné letní ráno. Nadšeni z tohoto dne nebyli pouze ptáci a všelijaká havěť tam někde v přírodě, ale také moje drobotina.
Tím se rozumí mé potomstvo. Mám doma již tři caparty, kteří mě nepřestanou překvapovat, zlobit a udolávat ani jeden den v roce.
Nejstarší Veronice bude deset let, takže to už je velká dáma, změřeno podle jejího nosu nahoru co se dívčích starostí týče. A také podle snahy mluvit jako dospělí, když je přítomen někdo cizí, před kterým se může předvést.
Matěj s Tondou ještě ani nechodí do školy, hrají si na písku a koupou se v bazénu tak, jak je Bůh stvořil. Mimochodem jsou to dvojčata. Kdybychom se se ženou nedohodli, než se narodili, že jim nebudeme kupovat nic stejného i oblečení, jistě bych si je pletl i teď. Což se mi stává, právě když se koupou. To je mi to potom vmeteno tříletými kluky do tváře, jako vlastizrada proradnému špionovi.
Takže jsme se naskládali do našeho skromného vozidla i se všemi důležitými hračkami, sedačkami a zásobou jídla na období hladu v divočině. A hurá za zábavně stráveným dnem, milé děti!
Ach ouvej. Co se zase stane? Nechci si ani představovat. Pokaždé, když jedeme na výlet jsou výsledkem zhacené plány a následně dětský jekot.
Tou divočinou se rozumí farma se zábavným programem pro děti.
Proč si ty mé ratolesti vždy vyberou za nejoblíbenější věc zrovna to, co protrpím od začátku až do konce? Odměna za vaši starostlivost, tatínku!
Abych se do toho zbytečně nezamotal. Dojeli jsme do jedné vesničky a na rozcestí byla cedulka s šipkou vlevo a nápisem Olinova farma.
Tak jsem zatočil volantem doleva a přesvědčoval se, že tentokrát to dopadne dobře. Než se posádka vylodila, posilnila a spočítala, já naházel veškeré lodní zásoby na záda a půlhodina byla pryč. První co moje malá Veronika spatřila byla velká hnědá zvířata s hřívou a ohonem.
Pak už jen vzduch prořízlo zvolání "Koněěě!" a pelášila k nim, dvojčata se samozřejmě hned přidala. Moje žena Adéla na ně ať jdou zpátky, ale marně. Musela za nimi. Jinak by to skončilo jako vždy karambolem, natlučenými koleny, nebo dokonce zašitou bradou.
No to bylo hned prošení a naléhání, jestli se může Veronika svézt. Jsou prázdniny, takže "Ne!" není přeci správná možnost.
"Pojď nás vyfotit a pojď si ho taky pohladit." No jo to se jim to řekne, když mám na zádech bágl co váží tak třicet kilo a navíc foťák jsem si prozíravě zabalil jako první a až na dno!
Celá věčnost to byla, než jsem tu zatracenou věcičku vylovil z krosny hodné šerpy vystupujícího do druhého výškového tábora K2.
Aduš mi foťák, čili jedinou zábavu hned zkonfiskovala a poslala mě k té zubaté kobyle na níž se hrdě vypínala má dcera vrnící blahem. Kluky si vzala k sobě a hlídala a fotila a rozkazovala, jak se mám tvářit šťastně. Že jsem prý v přírodě, ať si to užiju.
"Chytni ho taky za tu ohlávku." Pronesla uštěpačným tónem a usmála se na mě jako by chtěla něco, co se tady před dětmi nesluší rozebírat. Udělal jsem to, abych měl pokoj od vyčítavých pohledů všech přítomných.
Jenže to polohříbě klisnovité si to špatně vyložilo. Možná se do mě grošovaná zamilovala. Nevím. Každopádně se rozhodla mi olíznout svým špinavým jazykem od ovsa, sena a kdo ví čeho všeho ještě mou novou košili. Když jsem chtěl uhnout druhé dávce hnědavých slin, hříbě mi stouplo na nohu a bolest prolétla až do mé hlavy.
Je to ještě hříbě řeknete si, ale i to má pár metráků, které umí s chodidlem udělat divy. Když to kopyto své kopyto konečně sundalo z mé nebohé šlapky, bolest nepřestala a já se pod náporem agónie skácel k zemi. Hlavou přímo do nadílky, která pod zadní části toho koně ještě před chvílí nebyla.
Za smíchu mých milovaných dítek mi žena s ošetřovatelem těch bestií pomáhali na nohu. A odvlekli mě do auta. Naskládali se tam i děti a má milá choť nastartovala. Cestou do nemocnice jsem si otíral tvář od exkrementu a utěšoval jak svou bolest v noze, tak i tu u mých dotčených potomků předčasně jedoucích domů.
Tím skončil výlet rychleji než začal a po cestě do nemocnice jsem si slíbil, že vše co smrdí koninou už nechci nikdy vidět a zvláště cítit.
(celkem: 10, počet hlasujících: 3)
Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.
Komentáře
Bořivoj Malíček 16.7.2013, 16:42
kvalitní komentář (0)
Trošku jsem v tom plaval, hlavně mě zarazila věta, co už vypsala Hes. Přišlo mi, že se to za každou cenu snažíš natáhnout, i když to vůbec nebylo potřeba. Asi tak.
Nicméně jsem se pobavil ( i když s tím pádem do toho lejna už to bylo trochu přepísknuté, na můj vkus ), když to vypiluješ, budu to číst rád. Jsem zvědav...
kvalitní komentář (0)
nevím no, možná si to zažil, možná si byl ty jedním z dítků a popisovaný tatík byl tvůj táta
přijde mi to jako snaha vcítění se do jiné role a následně napsané tak, že tomu chybí jakýsi šmrnc
čtu a občas se vracím, abych
nápad není špatnej, ale chybí tomu spád
on tam je, jen to, jak je napsáno nemá jiskru, nebo jak to napsat
kvalitní komentář (0)
V souvětích chybí čárky, které by je uspořádaly.
Co je na té příhodě zvláštního, to opravdu nevím
kvalitní komentář (0)Děkuji za radu a to co je na ní zvláštního prozradím o něco později, aby i ostatní dostali možnost hádat.
kvalitní komentář (0)Reaguj >>
Chceš psát tučně, kurzívou nebo
podtrženě
? Použij
BB-kódy!Zelené komentáře | Fotka u komentářů
Klidná řeka | V dnešní době | Jak jsem se odnaučil mít rád koně | K vílím uším sonet | Plivni mi do tváře