Rudý kopytník

Próza na pokračování s uzavřeným příběhem


Autor: J.Lajner , 21.4.2026, Povídky

  

Jaro I.

Zbytky denního světla dopadly do předsíně.

„Zavři dveře a zamkni. To už přeci umíš, ne?“ řekl a bez přerušení očního kontaktu pokračoval „Pak zamiř rovnou do koupelny. Sprcha, zuby, pusu mámě a spát.“

Po celou dobu mu přitom hleděl do očí. Dokonce si zvládl poslepu pověsit lehkou jarní bundu na věšák, aniž by pohled odvrátil. Po letech se dům a věci v něm stávají zažloutlou mapou, kde člověk i při výpadku proudu uprostřed noci bezpečně zvládne cestu na záchod.

Je to tak. Ta myšlenka mu mimoděk prolétla hlavou společně s odkládanou návštěvou urologa. Je zvláštní, že i ve vypjatých chvílích dokážeme myslet na banality.

„Budeme zítra stavět tu budku pro ptáčky?“

Neuvěřitelné. Zdá se, že u dětí je to stejné. Pár vteřin zvažoval odpověď.

„Nevím. Spíš ne. Má pršet.“

Dlouhodobým předpovědím se nedá věřit, natož těm krátkodobým, ale lepší odpověď nenalezl. Zamířil do kuchyně rovnou k lednici. Z obývacího pokoje slyšel vzdálené nervózní hlasy.

Seděla v křesle před zapnutou televizí, kde si spolu dvě postavy v bílých pláštích vášnivě povídaly o diagnóze pacienta. Při zvuku kroků vytočila hlavu a po ujištění, že v obýváku stojí muž, kterého zná patnáct let, se očima zase přilepila k obrazovce.

Dosedl na druhé křeslo, otevřel plechovku piva a přes štěrbiny žaluzií v okně chvilku pozoroval neposekaný trávník oděný do krve pozdního slunce. Ten déšť. Tráva přeroste. Neměl to odkládat.

„Tak co? Všechno dobrý?“ vypouštěla rutinní otázku, aniž by ztratila kontakt s obrazovkou.

Prohrábl si rukou tmavé vlasy, nezaujatě hleděl na hádku dvou lékařů a nahrubo si v hlavě skládal kostru věty. Dlouze se napil. Těsně předtím, než orosený plech postavil na skleněnou desku stolu, pohyb zastavil a volnou rukou se natáhl pro plastový podtácek. Věděl, že ho úkosem monitoruje.

„Jo, dobrý. Šel do koupelny.“

„Byli jste tam docela dlouho. Pomalu už jsem ti chtěla volat.“

„Ale nezavolala,“ skočil jí do řeči. „Tak dlouho to teda asi nebylo.“

„Stalo se něco? Teda kromě té naší odpolední rozepře, která jako pokaždé nic nepřinesla.“

„To bych ti neříkal, že to bylo dobrý. Jen toho mám za celej tejden dost.“

„Takže o víkendu nakonec nebudeš nic dělat?“

„O tom nepadlo ani slovo. Posloucháš mě vůbec?“

Šelest tichých krůčků rozehnala otravný rozhovor. Sedl si na opěradlo křesla, objal ji a dal pusu na tvář.

„Krásně ti voní z pusy. Aspoň že ty zuby neflákáš.“

Tvářil se provinile, jako při policejním výslechu.

„No, co je? Kdyby jsi stejný úsilí věnoval i matice, bylo by všechno o dost snazší.“

„Jo. Ale teď mám prázdniny,“ řekl s lehkým náznakem vzdoru.

„To ale neznamená, že si občas neprojedeš pár příkladů.“

Sklopil zrak. Připomínal hříšníka, který od kněze právě vyfasoval deset Zdrávasů.

„Venku dobrý? Dorazil i Lukáš?“ zeptala se syna.

Odpovědět už nestihl.

„Jo. Dorazili všichni jeho kámoši, Petro. Blbnuli na prolejzačkách, hráli na honěnou a dělali všechno to, co osmiletí kluci obvykle dělají. Ale odmlouval, když jsem mu oznámil, že jdeme domů, že?“

Kluk koukl na otce a přikývl.

„Díky Tomáši, ale určitě by mi to zvládnul říct sám,“ poznamenala podrážděně.

Otočila se zpátky k němu.

„Tátu máš poslouchat. Příště se na tebe vykašle a zůstaneš sedět doma.“

Když viděla tu našpulenou pusu, nemohla odolat s posledním rýpavým dodatkem „a budeš počítat příklady.“

„Příště chci jít na hřiště sám,“ oznamoval napůl bojovně, napůl prosebně. „Proč nemůžu? Kluci taky chodí sami.“

„Ostatní kluci mají rodiče deset metrů od hřiště,“ vstoupil mu otec rezolutně do cesty. „Ty to máš dva kilometry po silnici a pak další kilometr podél lesa. Navíc je hned vedle hospoda a v ní spousta ožralých debilů. Běž spát a o všem přemýšlej.“

Natáhl se po pivu.

„O všem přemýšlej? Vždyť se mu jen nechtělo jít domů, Tomáši.“

Chvilku mlčel a pak raději zatočil.

„Ráno půjdu za Honzou. Vezmu u něj jen pár věcí. Auto nechám doma.“

„Má pršet,“ kontrovala.

„Tomu uvěřím, až ten déšť uvidím.“

„Fajn. Jestli pršet nebude, můžeš ho vzít sebou.“

Kluk se zastavil ve dveřích a čekal, co táta řekne.

„Vyrážím v osm. Jestli budeš spát, jdu bez tebe.“

Čas pokročil. Pověsil vlhký ručník na topení, natáhl přes sebe oprané tričko a sáhl po kartáčku. Zrcadlo ho znervózňovalo. Nemohl na sebe koukat. Myšlenky mu létaly hlavou jako hejno splašených racků.

Z ložnice vycházelo slabé bledé světlo. Vešel dovnitř. Pod displejem telefonu se v matných konturách rýsoval její obličej. Lehl si vedle ní a pokusil se rychle usnout. Postel se okamžitě změnila v tvrdou zem zvlněnou kořeny staletých stromů.

Po třech hodinách převalování to vzdal. Telefon vedle něj už dávno zhasl. Spokojeně spala. Sešel dolů, natáhl se na gauč a zapnul televizi. Dokument o slavném hollywoodském herci nevnímal. Duchem byl v lese, jen pár desítek metrů od hřiště.

Jaro II.

Po měděném nebi se v baldachýnových brázdách táhly prsty dlouhých mraků. Jarní vítr čechral širé zelené louky a nesl sebou pepřovou vůni kopytníků, kterou ve velkém kradl z bukového lesa na západní straně. Částečně zpevněná cesta z výšky připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby.

Déšť. To určitě, pomyslil si. Ti pošahaní šašci, co předpovídají budoucnost z křišťálových koulí, by v rámci rovnoprávnosti mohli brát totožný plat jako meteorologové. Odvádějí stejně dobrou práci.

Měl ruce v kapsách, v podpaží velkou složenou tašku a na hlavě džínovou kšiltovku. Kluk šel dobrých deset kroků za ním. Funěl. Jeho krátké nohy nestačily držet tempo s tátou. Mohl by zpomalit a počkat na něj, ale nechtěl. Už v půl osmé ráno mladej přešlapoval u dveří ve své oblíbené modré bundě, ke které si nezapomněl vzít neoddělitelné modré kalhoty. Dokonce si do hluboké kapsy sám přibalil pláštěnku. Hned ho ostře napomenul a přinutil k výběru jiného oblečení. Vzal si tedy tmavě zelené tepláky a červenou bundu, co nemá zip a natahuje se jako běžné tričko. Ještě spala když odcházeli. Za brankou mu dal ruku na rameno. Kluk zaklonil hlavu a pohlédl do tázavých modrých očí, za nimiž spočíval letmý stín vzteku. Po chvilce z něj ruku sundal, otočil se, nasadil dlouhý krok a zmizel mezi mladými břízami.

"Potraviny u Jana & syna". Jasně rudý název malého krámku byl vidět už z dálky. Před dvěma lety si Honza dokonce nechal nápis ozdobit červeným neonovým tubusem, který se ovládal zevnitř. Jakoby to mělo mít nějaký smysl, když ten chytrák zavíral před šestou hodinou. Krámek stál hned vedle hlavní silnice spojující dvě města a kousek za ním vyrůstaly první domy obce Černousy, k nimž vedla podobná cesta, po které se právě blížili k obchodu.

„Dej mi dvě konzervy s rajčaty, pak tu jarní cibulku, mletý hovězí a jeden pack Bílýho ďábla po šesti.“

„Čistě hovězí nemám, jenom mix vepřového s hovězím.“

Pokrčil rameny a mávl rukou směrem ke starému příteli.

„Budiž.“

„Co budeš vařit?“

„Špagety.“

„Ty mám taky. Dokonce echt italské.“

„Kdybych potřeboval pastu, tak si řeknu. Ještě mi dej jeden puk,“ ukázal na zásobník nad pokladnou. „Modrou lišku.“ Okem spočinul na prosklené lednici. „Můžeš taky vytáhnout ty dva studený ležáky.“

Stáli na verandě opření o zábradlí a popíjeli pivo. Kluk si hrál s o dva roky mladším Františkem. Kopali do míče. Dvě staré hrušně dětem sloužily jako jediná branka, kam se každý z chlapců snažil poslat gól. Prameny dlouhých šedivých vlasů povlávaly Honzovi ve větru. Netečně, možná trochu závistivě pozorovali tu dětskou hru a nekonečné nadšení. Tomáš otočil uzávěr puku, zalovil v krabičce a vložil si sáček pod horní ret.

Honza se volnou rukou podrbal ve vousech.

„Teď se teda cejtíš jako kdyby sis zapálil normální cigáro a zároveň vnímáš i stejný účinky?“

„Cítím nástup nikotinu a klid, kterej mi ulehčuje poslouchat ty tvoje otázky. Teda jo. Asi to funguje.“

„Tyhle výstřelky mladejch lidí,“ pokračoval Honza nevzrušeně „dřív člověk aspoň věděl, co kouří a jaký sračky do sebe pumpuje. Tohle je běh s klapkama na očích. Netušíš do čeho narazíš. Víš co myslím? Žádný pořádný studie. Za deset let ti třeba začne uhnívat jedna noha. Vůbec nebudeš vědět proč, ale hlavně, že si dáš do huby další pytlík s nikotinem, aby jsi se uklidnil.“

Tomáš naklonil hlavu do strany a povytáhl obočí.

„Kouřit normální máčka, tak mi do deseti let začnou třeba hnít plíce. Rozdíl je v tom, že až půjdu s tou nohou do nemocnice, nebudu aspoň smrdět kouřem.“

„Jak můžeš současně pít to pivo? Na krabičce se píše, že během užívání nemáš pít ani jíst.“

„Bože,“ povzdechl si Tomáš.

„Toho lotra se nedovolávej. Ten nás má dlouhodobě u prdele.“ Na moment se odmlčel. „Co doma?“ prohodil Honza nenuceně, napil se piva a koukal někam do dálky.

„Na bojišti klid,“ hlásil Tomáš. „Oba generálové sedí ve svých stanech na kopci, popíjejí koňak a lámou si hlavy s budoucí strategií. Jeden generál se má ale stále na pozoru. Poblíž stanu se prej pohybuje otravnej zvěd.“

„Musíš pořád mluvit v metaforách a bejt tak sarkastickej? Stačí říct ‚ujde to, nehádáme se, i když se nemůžeme vystát.‘ Vidíš? Nic na tom není. Měl jsi do toho tenkrát praštit s holkou odtud. Viděl jsi někdy ten starý televizní rozhovor, kde o vztazích mluvil Muhammad Ali? Narazil si černou holku ze sousedství a měl se dobře. Stejný zájmy, stejná záliba v exotický kuchyni i náhled na svět.“

„O čem to zase plácáš? Petra je přeci bílá jako sníh.“

„No a? Asi jsem to podal blbým způsobem. Klidně jsi mohl začít chodit s nějakou zdejší slušnou cikánkou. Na barvě nezáleží, ale na prostředí, které tě formuje ano. Ženský z velkých měst jsou úplně jiný. Ty jsi venkovskej kluk, chápeš poměry mezi místníma lidma, spokojíš se s málem a máš bližší vztah k přírodě. Ostatně, bydlíš u lesa. Městská holka se jen těžko usadí. Obklopují ji vysoké věžáky a sama už z principu míří vysoko. Pak se zaláskuje do vesnickýho balíka a mozek na pár měsíců přestane normálně fungovat. Jenže je to dočasný. Náhle vystřízliví, dojde jí, že má dítě, žije v lese a vlak dávno opustil depo. Co teď? Velký sny začaly rezivět a zůstaly ležet na střechách těch věžáků. Začne teda doma aspoň dělat dusno. Chápeš?“ dokončoval Honza svůj analytický rozbor s výrazem zkušeného odborníka na manželské krize. „Žádnej rasovej původ, ale to, kde vyrůstáš. V tom vidím určující rysy a problémy soužití.“

„Úžasný. Nevěděl jsem, že fušuješ taky do psychologie. Měl by si to tady zavřít. Vlastně ne! Stačí objednat novej neonovej nápis: "Moudrý rady od starýho páprdy". Za prvý, nejsem kluk. Bude mi čtyřicet. A Muhammad Ali? Ten chlap měl za život tři nebo snad čtyři manželky. Taky dost pochybuju, že nějaká pocházela přímo ze sousedství, ve kterým sám žil. Přestaň po nocích čučet na ten internet. Nedělá ti to dobře, Honzo.“

„Říkej si, co chceš, ale vžij se do toho, co ti teď řeknu. Vyrůstáš ve velkým městě, bydlíš v luxusním bytě. Každej z tvýho okolí se ohání inženýrským titulem nebo doktorátem. Je ti automaticky předurčeno pohybovat se ve vyšších kruzích a pokud je to možný dosáhnout i určitý mety. Máš to v sobě zakořeněný. Vypěstuješ si na tom závislost. Stejně jako ty s tím zlozvykem, ze kterýho si akorát odstranil smrad. Chápeš?“

„Chápu. Já žiju v zapadákově, jezdím do vsi starou Felicií, mám středoškolský vzdělání a na krku hypotéku. Čili je mi předurčený padesát let dřít jako vůl a dost možná zkapat v chudobě, někde pod mostem. Nemůžu se nikdy vyšvihnout. Kdepak. Tyhle dveře jsou zamčený na deset západů. Kdepak psycholog. Beru zpět svoje neuvážený slova. Ty si vlastně naturalista.“

„Ale můžeš se vyšvihnout,“ nedal se odbýt Honza. „Vždycky můžeš. V tvým případě by ale šlo o nečekaný bonus. Něco nad rámec toho, co ti bylo dáno do vínku. U tebe by šlo o krok vpřed. Pro Petru to byla zpátečka. To je přesně ten důvod, proč to u vás ve vztahu tak drhne. Jste jako den a noc.“

Nevěděl, co na to má říct. Umístil použitý sáček do malého kontejneru nad uzávěrem krabičky. Pak do sebe naráz nalil zbytek piva, zmačkal plechovku a hodil ji do malého koše vedle dveří.

Honza zmizel v útrobách krámku a za chvilku se vrátil s naditým pytlíkem. „Hej kluci! Na záhoně za domem začínají řádit slimáci. Ten salát je můj, nehodlám se o něj s nikým dělit. Tady máte sůl. Dejte jim, co proto.“

Nadšení kluci popadli munici a zmizeli z dohledu. Chtěl vyrazit za nimi.

„Kam se ženeš?“ divil se Honza. „Mám ti donýst taky sůl? Zahnal jsem ty pacholky záměrně. Poslouchej. Ještě jsem měl zavřený krám, když tudy projelo několik policejních aut. Než jsem se vysoukal z postele a došel k oknu, byly pryč. Podle sirén bych hádal tak čtyři. Koukáš na webový stránky okresu nebo aspoň na ten Facebook? Někdo v obci se včera ztratil. Teď nevím. Možná se ten někdo nevrátil domů. Tak něco. Na tom teď nesejde. Všechny ty zprávy najednou zmizely. Prostě jen tak. Vrátil jsem se z hajzlu, sedl znovu k počítači a už to bylo fuč. Máš přeci známýho u policie, ne?“

„To jako myslíš, že mi Luboš oznamuje každej výjezd, kterýho se účastní? A ne. Nevím o tom nic. Vstal sem, dal si snídani, naštípal dříví na večer a vyrazil rovnou sem. Každej nemá čas hned po ránu čumět do počítače.“

„Není ti něco, Tome? Poslední dobou bejváš příjemnej jako buldok s podebraným zubem, to je fakt. Ale teď to vypadá, že toho buldoka ještě někdo nakopal do koulí.“

„Promiň. Já jen, že se to už dlouho táhne a nevím kdy to skončí.“

Honza si ho měřil od hlavy k patě. Znal ho dlouho. Jako kluk si k němu do krámu chodil pro žvýkačky. Tenkrát se to tu ještě jmenovalo "Potraviny u Jana & Silvy". Cítil lítost.

„Víš co? Stavte se zítra na večer všichni tři. Dáme nějaký maso na gril, načneme basu a v regálu mám i nějaké to víno pro tu tvojí.“

Tomáš se na něj mírně usmál.

„Ještě ti zavolám.“

Jaro III.

Posekal zahradu, prokypřil kompost a stihl zvládnout i vaření v kuchyni. Avizovaný déšť nikde. Petra celou dobu koukala na televizi. Předhodil jí nápad s grilováním. Netvářila se zrovna nadšeně, ale ujistil ji, že si může přivést Romanu, která je pro každou srandu. Honza má navíc tuhle praštěnou ženskou rád. Určitě mu to nebude vadit. Bylo to jako mávnutí kouzelným proutkem. Začala se taky těšit. Dokonce všude vyluxovala a vytřela podlahy, aby zítra odešli z čistého domu. Oni dva mezitím venku dávali dohromady ptačí budku. Stačilo už jen přibít stříšku ze smrkového dřeva.

Dětské ruce tlačily na dřevo. Tomáš přiložil hřebík a chystal se k ráně kladivem.

„Tati? Ta modrá bunda…“

Stiskl rukojeť kladiva tak pevně, až mu zbělaly klouby. Kladivo zůstalo viset ve vzduchu. Probodl syna pohledem.

„Mlč,“ zasyčel.

Hotová budka se pohupovala na háčku pod pergolou. Vítr nabíral na síle. Snášející se tma oděla zahradu do černého saténu. Seděli na lavičce a koukali na dehtově černá mračna nad sebou. Ohlédl se doleva. Zpoza domu do zahrady začaly pronikat záblesky modrých a červených světel. Zadní dveře se prudce otevřely. Měla už na sobě noční košili a ve tváři zvláštní výraz.

„Hledá tě policie, Tomáši.“

K zemi dopadly první provazce deště.

Zatím žádné hodnocení

Zobrazeno 0x (přihlášenými uživateli)
Líbilo se Ti dílo? Doporuč jej >>

Díla mohou hodnotit (bodově) pouze registrovaní uživatelé, kteří vložili alespoň 5 komentářů.

Komentáře

Zatím žádné komentáře